Silnější než magie

Narodila jsem se v malinkaté vesničce, kde se každý s každým znal. Když jsem se odtamtud dostala do školy do Prahy, byla jsem nadšená… Super bylo, když jsem zjistila, že ve třídě je i pár holek, které by rády znaly svou budoucnost. Uměla jsem totiž docela dobře věštit - stačilo na stůl rozdat karty a já v nich četla jako jiní v otevřené knize. Vlastně asi nikdo nikdy neodmítl, když jsem mu nabídla věštbu. Jenom jedna holka asi dvakrát řekla že ne-e... tak ne-e. Prostě na to nevěřila. Byla jiná, nevím už ani jak jsem se s ní tenkrát začala víc bavit, ale vím, že koncem prváku jsme byly docela dobré kamarádky. Jednou jsem se kamarádky zeptala, kam že teď půjde, a ona že jde vlastně někam na Palmovku (kousek odtama mi jezdí vlak). Už dlouho jsem si říkala, že musím vypátrat, co dělá ve volném čase… a že bych s ní občas chtěla někam jít a tak jsem vyzvídala dál: „A co tam?“ „No já tam chodím na takovou křesťanskou skupinku.“
Šok… ona a má něco s křesťanama? Jestli jsem něco rozhodně nechtěla, tak mít něco s křesťany, ale zároveň urazit nějak takhle príma kamarádku? Nakonec zvítězilo vyčkávání, rozhodla jsem se, že se s ní nebudu bavit o kartách, magii ani žádné jiné mystice a můžeme se kamarádit dál.
Jednou, asi ve druháku, jsme spolu někam jely, kdo ví kam to bylo, a kamarádka říkala, že se chce podívat na Žertvy, že tam nějaký člověk povídá jakési svoje svědectví, jestli by mi nevadilo tam jít. Samozřejmě, že mi to nevadilo. Má to být na chvilku, když tak uteču, hlavní podmínka byla, aby mě nikdo k ničemu nenutil. Bylo to tam fajn, ale opravdu jsme tam byly na chvilku, takže jsme toho moc neslyšely. V závěru toho svědectví bylo, že si Bůh doslova pro toho člověka přišel. Myslím, že tehdy jsem o tom všem začala trochu uvažovat. Protože pokud ten Bůh je… tak já jsem docela príma kamarádka ďábla. Bylo toho víc, co jsem tehdy dělala a na takové myšlenky jsem měla docela právo. Uvažovala jsem a uvažovala… Rozhodně jsem to v danou chvíli nechtěla řešit, ale přestala jsem se křesťanů bát a pod podmínkou, že mě nikdo nebude k ničemu nutit, jsem občas zašla někam, kam šla moje kamarádka, i když tam ti křesťani byli. Nakonec mě vzala i na divadlo „Brány nebe a plameny pekla“.
Je hrozně zvláštní, když člověku dojde, člověku který se více či méně snaží žít jakž takž podle svého vědomí a svědomí - tedy když takovéhlemu člověku dojde, že je mu to na nic, že jediné, co se počítá, je vztah s Ježíšem.
O pár dní později moje profesorka na dramaťáku vymyslela, že si uděláme relaxační techniku. Pustila uklidňující hudbu a začala: „Pohodlně si lehněte… pomalu cítíte, jak je vaše pravá ruka lehčí…“ a já se ocitla někde. Byla jsem tam jen já a jakési světlo. Jak se zdálky ozýval profesorčin hlas, on (to světlo) se dotýkal mého těla a… ten pocit se nedá popsat. Neuvažovala jsem o tom, kdo nebo co to světlo má být, na to jsem vůbec neměla myšlenky. Bylo mi tam s ním úplně krásně a věděla jsem, že nechci aby to někdy skončilo. Potom se ale něco stalo, situace se úplně změnila. Něco bylo špatně – On umíral, a to jsme nechtěla dopustit. Snažila jsem se sednou si, podepřít ho, jakkoliv mu pomoci, ale nešlo to a já pochopila, že je to ještě trochu jinak. Ten, kdo celou dobu umíral, nebyl On, ale já, proto se o mě celou dobu staral a teď umírá proto, abych já mohla žít.
To jsem chtěla ještě míň… rozhodně za mě umírat nikdo nebude… to se nedělá, jestli si mám umřít tak si umřu, ale já sama! No smůla, snažila jsem se, ale nešlo to. V těch chvílích boje jsem cítila všechnu tu bolest, co On, a hrozný svůj strach. Nakonec světlo zcela zmizelo a já otevřela oči ve třídě.
A bylo mi hrozně, brečela jsem a brečela, ten Někdo za mě umřel… a byla jsem ráda, že můžu dál žít a za to, že jsem vlastně ráda, jsem se na sebe hrozně zlobila. Vždyť On umřel. A nikomu jsem to v tu chvíli nemohla říct, ještě by na mě hodili síť a odvezli mě kamsi na psychiatrii. Byla jsem přeci celou dobu ve třídě, ale přitom během té hodinky mi někdo svým životem ten můj zachránil. Tenkrát jsem netušila, co si o tom mám myslet a brečela jsem ještě doma do polštáře, tak silný zážitek to byl. Ráno jsem to řekla kamarádce a ona odpověděla: „No já nevím, jediný, co mě napadá, je Ježíš, on umřel za naše hříchy. Abychom mohli žít,“ tahle věta mě praštila přes nos a konečně se mi rozsvítilo. Přišel si pro mě - tak silně, že se to nedalo přehlídnout, ze dne na den jsem cítila něco, co nejde popsat. Vděčnost, radost a úctu k Ježíšovu kříži. Uvěřit už byla otázka okamžiků. Od toho dne jsem toužila po Bibli a chtěla jsem být co nejvíc se všemi těmi křesťany. Cítila jsem velký dluh, skoro všichni ti lidé znali Boha odmalička a já o něm nic nevěděla. Sice to ještě pár dní trvalo, než jsem přijala za své všechno, co je psáno v Bibli (tedy v Novém zákoně, kompletní Bibli jsem získala až po dlouhé době), ale pak jsem jednoho dne zjistila, že už vlastně nepochybuji a začala si všímat zázraků co se kolem mě dějí.
Tehdy jsem poznala kouzlo nad kouzla, něco mnohem silnějšího než všechna magie – modlitbu. Ono to totiž funguje. Bible se stala mým základním vybavením, když někam jedu. V říjnu jsem se nechala pokřtít a zároveň zjistila hroznou věc: tahle moje kamarádka vůbec netušila, že jsem uvěřila, i když jsem uvěřila chvíli před koncem loňského školního roku. Asi jsem myslela, že to mám napsané na čele, nebo jsem se styděla přiznat, že mi to všechno došlo až po tak dlouhé době. Sice jsem s ní chodila na porost, když to šlo, ukázala se na sboru a těšila se na výjezdy. Nic jsem jí ale neřekla.
Téhle mé kamarádce jsem neskonale vděčná, díky ní jsem dostala šanci zjistit, jak to s tím Bohem je, jsem vděčná Bohu, že mi ji poslal, že si pro mě přišel, že se mnou měl trpělivost po celou tu dobu, než mi to došlo.

Jitka

 

Pokud máte svědectví, o které byste se rádi rozdělili s druhými, pošlete ho, prosím, na adresu:

svedectvi@kaes.cz.

Děkujeme.