Stůl pro dva - Kirsten Burgesse

Sedí sám u stolu pro dva. Číšník v obleku se na něj obrátí a ptá se: „Chtěl byste si objednat jídlo, pane?“ Ten muž zde čeká od sedmi hodin už téměř půl hodiny.
„Ne, děkuji,“ usměje se muž. „Ještě chvíli na ni počkám. Ale dal bych si znovu kávu.“
„Samozřejmě, pane.“
Muž sedí, svýma jasně modrýma očima se dívá někam přes květinové zátiší. Hraje si s ubrouskem a dovoluje tichým zvukům tlumených hovorů, cinkajících příborů a jemné hudby, aby zaplnily jeho mysl. Má na sobě sportovní sáčko a kravatu. Své tmavě hnědé vlasy má pečlivě učesány, pouze jeden malý pramínek neposlušně padá do čela. Jeho upravený vzhled podtrhuje vůně kolínské. Je oblečen tak, aby dal svému protějšku najevo úctu, uznání a lásku. Na druhou stranu není ani příliš nastrojený, aby se s ním člověk cítil nepříjemně. Vypadá to, že udělal všechno pro to, aby se druzí v jeho společnosti cítili velmi dobře. Přesto sedí sám. Číšník se vrátil a dolévá kávu.
„Přál byste si ještě něco, pane?“
„Ne, děkuji.“
Číšník zůstal stát u stolu. Něco ponouká jeho zvědavost. „Nic mi do toho není, ale...“ souká ze sebe slova. Tenhle druh rozhovoru by mohl ohrozit jeho dýško.
„Pokračujte,“ povzbuzuje muž. Je pevný, dost citlivý a konverzaci vítá.
„Proč na ni vůbec čekáte?“ konečně z číšníka vypadne. Ten muž byl tady v restauraci již několik večerů a vždycky trpělivě sám. Muž tiše odpoví: „Protože mě potřebuje.“
„Jste si tím jistý?“ „Ano.“ „Promiňte, pane, ale pokud vás potřebuje, tak se podle toho určitě vůbec nechová. Tento týden vás tady nechala čekat už potřetí.“
Muž sebou trhne a dívá se do stolu. „Ano, já vím.“
„Tak proč tady na ní čekáte?“„Cassie řekla, že dnes přijde.“ „To říkala i předtím,“ oponuje číšník. „Moc bych se na to nespoléhal. Proč tedy?“ Teď muž zvedne oči, usměje se na číšníka a jednoduše odpoví: „Protože ji miluji.“ Číšník odejde a diví se, jak někdo může milovat dívku, která ho nechá zbytečně čekat třikrát v týdnu.
Ten muž musí být blázen, rozhodne. Přes celou místnost se znovu dívá na toho muže. Ten si pomalu lije do kávy smetanu. Několikrát v prstech obrátí lžičku a potom si přidává do kávy cukr. Chvíli se na kávu dívá, potom si šálek vezme a pomalu usrkne, pozoruje ostatní hosty. Nevypadá jako blázen, připustí si číšník. Možná má ta dívka vlastnosti, které neznám. Nebo je láska toho muže silnější, než cokoli jiného. Číšník se vytrhne z přemýšlení a jde si pro objednávku od pětičlenné skupinky. Muž pozoruje číšníka a uvažuje, jestli ho už někdo nechal takhle čekat. Jeho už mnohokrát. Ale stále si na to nemůže zvyknout. Pokaždé to bolí. Na tenhle večer se těšil celý den. Má mnoho věcí, zajímavých věcí, které chce Cassii říct. Ale mnohem více chce slyšet její hlas. Chce, aby mu vyprávěla, jak se celý den měla, co se jí povedlo, co zase ne .... cokoli, vážně. Už tolikrát zkoušel Cassii ukázat, jak moc ji miluje. Jen by rád věděl, že i ona má o něj zájem. Znovu usrkne kávu a zahloubá se do myšlenek. Ví, že Cassie má zpoždění, ale přesto doufá, že přijde. Hodiny ukazují 9:30, když k muži znovu přijde číšník. „Přál byste si ještě něco, pane?“ Stále prázdná židle muže bolí. „Ne, děkuji, pro dnešek to bude všechno. Mohu zaplatit?“ „Ovšem, pane.“ Když číšník odejde, muž zvedne účtenku. Vyndá svou peněženku a vytáhne peníze. Má dost na to, aby mohl pro Cassii objednat slavnostní večeři. Ale vytáhne pouze na zaplacení svých pěti šálků kávy a spropitného.
Proč jsi to udělala, Cassie? křičí jeho srdce, když vstává od stolu. „Na shledanou,“ říká číšník, když muž odchází ke dveřím. „Dobrou noc. Děkuji za vaši obsluhu.“ „Rádo se stalo, pane,“ měkce odpoví číšník, protože vidí v mužových očích bolest, kterou nezakryje ani jeho úsměv. Muž projde okolo smějícího se páru a jeho oči se zalesknou, když si vzpomene, jak báječně se s Cassií mohli mít. Zastaví se u dveří a objedná si reservé na zítřek. Možná to Cassii vyjde, myslí si. „Zítra v sedm hodin, stůl pro dva?“ potvrzuje recepční. „Přesně tak,“ odpovídá muž. “Myslíte si, že přijde?“ ptá se recepční. Nechce být nezdvořilá, ale už mnohokrát viděla toho muže sedět v restauraci u stolu pro dva samotného. „Někdy určitě. A já tu na ní budu čekat.“ Muž si zapne kabát a vychází sám ven z restaurace. Ramena má shrbená, ale přes okno recepční nemůže rozeznat, jestli je shrbený kvůli větru nebo kvůli své bolesti.
Když muž odchází domů, Cassie jde zrovna spát. Je unavená, protože večer byla s přáteli. Jak se natáhne k nočnímu stolku, aby si nastavila budík, uvidí lístek, který si včera večer naškrábala. Stojí tam: „19:00 - alespoň chvíli se modli.“ Zatraceně, pomyslí si. Zase zapomněla. Cítí výčitky svědomí, ale brzy je zaplaší. Potřebovala tenhle čas s přáteli. A teď potřebuje spát. Modlit se může zítra. Ježíš jí odpustí. A je si jistá, že mu to nevadí.

Z angličtiny přeložila P. P.